Autor: Innominate_cz
Název: Literární povídková soutěž
Vyhodnocení loňské soutěže pořádané na tomto webu pro literární talenty
Pamětníci si možná ještě dovedou rozpomenout na vyhlášení této soutěže, ve které šlo o to, poslat literární dílo ( balada či povídka ), které nějak souvisí se světem Warcraft. Nápad to nebyl špatný, když uvážíme, že tu dosti uživatelů volá po kreditech, aby jsi mohli za mrzkoý peníz koupit nějakou ikonku, očekávali jsme přehršel povídek od lidí, kteří v tom vidí jak za málo práce získat odměnu ve formě kreditů.
A opravdu, neutuchající zájem a kupa příchozích povídek předčila naše očekávání a kvalitní a kvantitativní porota měla co dělat, aby stihla vše přečíst, zhodnotit a napsat posudek na každé dílo. To byl i důvod, proč zákonitě muselo přijít prodloužení termínu na ukončení soutěže.
Byl to nadlidský a přímo heroický výkon. Nelze se proto ani divit, že 2/3 porotců po vynesení ortelu nad jediným příchozím díle v původním termínu nevydržely psychický nápor a opustili řady porotců.
Prodloužený termín přinesl své ovoce a na email zbylých porotců konečně dorazily nějaká díla, byt zatím pouze 2 a to obě od člena v té době jednočlené poroty.
No co bych Vás napínal, nakonec se hodnotilo úctihodných 5 děl a já mám tak teď tu milou povinnost Vám konečně oznámit, jak to celé vlastně dopadlo.
Ovšem je v tom takový malý háček, tato soutěž nemá vítěze. Jak je to možné? říkáte si společně se mnou. Snad chyba v desetiné čárce, možná nepříznivá konstelace hvězd, kdy Jupiter byl v konjunkci s Venuší, časoprostorová chyba nebo záměrná a provokativní ruka temných sil osudu tomu chtěla, že dvě díla skončila se shodným počtem bodů.
Pro některé je toto naprostá banalita, kterou by vyřešily opakovaným hlasováním pro jednu z povídek, ale né tak pro naší váženou a ctihodnou porotu skýtající 2 členy. ( Třetí člen poroty není znám a doposud se nepřihlásil a nikdo ho nezná )
Z tohoto důvodu a titulu své funkce a v rámci mých možností jsem se rozhodl takto:
1. místo Zemiak/Dislike 1000 kreditů
2. místo Innominate_cz 750 kreditů
3. místo Cult.Blaznik 500 kreditů
4. místo Cult.Provisory 250 kreditů
5. místo lord eldar 150 kreditů
Všichni známí porotci 300 kreditů
Zde si můžete přečíst první 3 povídky
Zápach ohňa. Slabé vzdychanie.. Ticho. V temnej miestnosti nie je nič vidieť. Je malá, prázdna. Iba dve postavy sedia na špinavej zemi, mlčia a ticho dýchajú kúsky štipľavého dymu. Trpaslíkom to však nevadí. Nerobí im problém málo dymu a tma v miestnosti. Vidia dobre.
„Cítiš to Horgridan?“ mykol so sebou trpaslík.
Horgridan mlčí. Trehrad ma pravdu. Je tu teplejšie.
Je strašné cítiť hlad, ten pocit, keď vám žalúdok zviera bolesť a kyselina v ňom rozleptáva všetky steny. On nikdy nemusel veľa jesť. Ale teraz nejedol dlho, možno už celé týždne. V ten daždivý deň v Grim Batole ale musel konať. Hlad bol neúprosný. Vlámal sa do nejakého bezvýznamného obchodu po kúsok jedla. Majiteľ ho pristihol, ale Horgridanova sekera bola rýchlejšia. Tak ako ho učil život. Rýchly bol aj osud, Horgridan mal byť popravený..
„My tu umrieme Horgridan a ja tu nechcem umriet, nie tu a teraz“ zreval Trehrad.
„nechcem tu umrieť v plameňoch“ pevne stiskol rukoväť sekery, „ja tomu prašivému démonovi ukážem.“
To isto, pomyslel si Horgridan. Taká irónia, v Grim Batole Trehrad podpaľoval slušným obchodníkom stánky, vozy, ich ženy a teraz tu má sám zhorieť.
Ozval sa hromový buchot na kamenné dvere v miestnosti. Trpaslíci vstali, zovreli svoje sekery pevne v rukách. V čiernych obhorených rukách. Do temnej miestnosti prenikalo škárami svetlo. A dym. Kamenné dvere v okrajoch dostávali červený nádych. Dlho tie dvere nevydržia, možno tak dva – tri pokusy. A potom TO vstúpi do miestnosti.
„Pri skurvenej nohe dračej korytnačky, to ty si navine Horgridan, že sme tu. Prečo som bol poslaný na túto výpravu.“ Trehrad dých štipľavý dym, oči sa mu zalepili šialenstvom, postavil sa proti Horgridanovi. „Ty si navine, že sme tu, vtejto posratej tmavej diere v Blackrock Spire. Výpad sekery bol prudký, ale nie dostočne. Horgridan odrazil úder, ale aj tak ho odmrštilo o krok vzad. Trehrad zaútočil znova, ale minul. Horgridan bez slova uskočil. Stáli oproti sebe, dvaja trpaslíci, dve sekery, 2 obhorené šaty. Horgridan mykol nohou, akoby chcel uskočiť do boku, Trehrad reagoval, ale chybne. Bol to klam, tisíc krát vyskúšaný, dokonalý. Horgridan vyskočil do druhej strany a krásnym oblým švihom sekol do Trehrada. Ten s kvílením padol na zem.
Všade je ticho.. zvukom su len kvapky krvi stekajúce po Horgridanovej sekere. Otočil sa smerom k dverám. Cíti to. Tú energiu. Démon za dverami zacítil krv, rozbehol sa oproti nim a zreval až sa celá miestnost otriasla.
Z väzenia kde Horgridan čakal na smrť ho vykúpil jeden bohatý trpaslík. Tak bohatý, že potreboval ďalšie bohatstvo. Pred Ragnarosovím ohnivým zrodom mali v týchto miestach mesto trpaslíci z Dark Iron. Ten bohatý trpaslík sa dopočul o zvláštnom drahokame plnom moci, ktorý sa nachádza v týchto miestach. Možno len na desať siahov od neho. Horgridan si vzdychol. Celý život strávil bojmi, bojoval v toľkých bitkách ako možno ani najstarší z jeho rodu nie. Celý život vyhľadával len boj a krv. Bol tak vychovaný, bol to jeho osud. A teraz vie, že je to jeho koniec. Možno mal dať tomu obchodníkovi šancu, nemusel ho zabiť. Rozsudok ho dobehol. Nie je v ňom šialenstvo, ani chuť bojovať, cíti zmierenie...
Démon bije z celej sily, privoláva ďalších, každý chce krvavú hostinu. A tá je za kamennými dverami.
Celá tá cesta, hon, za nezmyselným bohatstvom. Pre niekoho, kto je stovky míľ ďaleko. Tucet trpaslíkov už umrelo po ceste, trinásty prežil. Horgridan. Vyrovnal sa, zdvihol sekeru. Jeho čisté hnedé oči sa pozreli na dvere. Usmial sa. Nebude to ako kedysi. Teraz sa usmieva. Je so sebou spokojný. Nadýchol sa, cítil chlad zimomriavok na rukách, pevne zovrel sekeru. Nemá strach.
Horgridan otvára dvere, zaplavilo ho teplo z horúcej miestnosti, bez jediného výkriku sa vrhá do otvoreného ohňa. Bez váhania s ladným švihom a až prekvapujúco rýchlo sekol. Ohnivý elementál zakvílil. To nečakal. Horgridanovi horeli ľanové šaty pod krúžkovou zbrojou. Elementál vydával ohromnú žiaru, oslepovala ho, spaľovala, ale na to nemyslel. Sekol druhý krát do miesta, ktoré mohlo byť hruďou ohnivého elementála. Ohnivý démon, hoci bol dvakrát vyšší než Horgridan, bezmocne letel dozadu. Malé ohnivé stvorenia, ktoré boli pri ňom sa rozpŕchli ako iskry. Toto nebola krvavá hostina, nebola to pečená obeť, bola to záplava úderov Horgridanovej sekery.
Tú sekeru som získal ako ešte mladý trpaslík. Predtým som bojoval s kladivom, alebo remdihom, ako býva u trpaslíkov zvykom. Ale táto bola iná. Našla si ma, bol to jej osud. Pri ťažobnom dole číslo 19. raz prepadli skupinku trpasličích dolníkov a mágov skupina ogrov. Ich krvilačnosť nepoznala hraníc. Kúzla na nich nepôsobili, krompáče sa od nich lámali. Bol som v komande, ktoré ich malo zneškodniť. Z piatich ostrieľaných som prežil ja. Stál som pred ogrým veliteľom v beznádeji, že je to môj posledný boj, kým som neuvidel záblesk ostria v jednej debne so zvláštnym znakom. V ten deň som si vypálil ten istý znak na kus kože z ogrieho veliteľa. Ako talizman.
Elementál vstal. Horel živým ohňom, nie, to oheň horel v ňom, dokonca on bol samotným ohňom. Vystrel do boku ruky. Vyskočili z nich dve ohnivé gule. Každú zamieril na odvážneho trpaslíka. Horgridan sa jednej vyhol, druhá ho trafila do ľavej ruky. Bolo cítiť spálené mäso. Elementál sa priblížil. Chuť bola vysoká. Zreval a z úst mu vyšľahol plameň. Pristúpil k polomŕtvemu trpaslíkovi. Zdvihol päsť a vrazil mu ju do hrude. Krúžková zbroj sa začala roztápať. Jeho hruď cítila tú ohromnú silu a oheň.
Elementál sa zarazil. Hoci ho od jeho päste a Horgridanovej hrude delil menej ako coul, nemohol prejsť ďalej. Niečo mu v tom bránilo. Z pod Horgridanovej roztavenej krúžkovej zbroje trčal talizman. Čudný znak. Žiaril.
Elementál zakvílil ako keď ho Horgridan zasiahol sekerou. Dokonca viac. Jeho žiara začala slabnúť. Jeho sila chabnúť. Nehybne stál a sledoval svojimi ohnivými očami ten symbol. Horgridan z poslednej vôle vytiahol tesák a vrazil ho do elementálovej nehybnej ruky. Ten stále kvílil a bolesť mu ešte viac oslabovala žiaru. Zmenšoval sa. Horgridan neváhal. V boji nikdy nezaváha. Svojou sekerou ukončil jeho zhasínajúci život.
Elementál sa rozletel na tisícky malých uhlíkov. Miestnosť razom pohasla, oheň oslaboval a dymu pribúdalo. Horgridan to vie. Ešte neumrie. Jeho osud je inde. Ale nad tým bude uvažovať skôr kým mu dym prekazí vieru. Musí sa dostať z dymiacej miestnosti...
Autor: Zemiak
Aniž by cokoliv tušil, byl po celou dobu své cesty na okraj jeskyně sledován mladým warlockem, samotářem dychtícím po temných vědomostech a magii. Innominate, tak se tento orčí skřet jmenoval, byl plně hoden svého jména. Zatím nebyl nikdo, bezejmenný, neznámý a na první pohled ničím zajímavý ork. Ale to hodlal brzy změnit, proto tolik toužil po magii. Hluboko v jeho nitru se usazovala silná touha, a jeho momentální bezmocnost a nevědomost ho užírala a přiváděla do stavu šílenství, které mu zanechávalo stopy po jeho těle i na duši. On tu bolest cítil, ale přesto nedokázal své myšlenky a touhu potlačit. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že si nedával pozor a stačilo velmi málo a mladý šaman putující před ním k jeskyni si ho všiml. Na poslední chvíli se stačil ukrýt před jeho zraky a v ten okamžik vycházející měsíc, který přesně vrhl světlo přesně do místa, kde ještě před několika málo okamžiky stál. Stříbrný lesk měsíce dopadal i před vchod do jinak tmavé a nehostinné jeskyně, ze které se linuly ne zrovna příjemné zvuky prasat, které jakoby vycítily přicházející nebezpečí a začali pomalu vycházet ven. Skryt ve stínu pozoroval šamana, jak se nebojácně a pln odhodlání blíží k jeskyni. Cítil, že má šaman strach, přesto v jeho pohybech nic takového neviděl.
Innominate se opatrně a pomalu, stále skryt ve stínu několika stromů lemujících okolí vstupu do jeskyně přibližoval k jejímu ústí, aby měl lepší výhled na nadcházející události. Nevěděl, co má neznámý šaman za lubem, s jakými úmysly se takhle sám a pozdě za hluboké tmavé noci vydal ozbrojen pouze mečem, který se třpytil v lesku měsíce občas vypulujícího z poza mraků k jeskyni. Vchod do jeskyně tvořila malá průrva ve skalním masívu, na první pohled nepatrná a lehce tak skrytá před zraky nevítaných hostí. Šaman ale o ní dobře věděl a šel na jistotu. Jeho kroky a rychlost pohybu se zpomalovala přímo úměrně se zkracující se vzdáleností mezí ním a jeskyní, až se pomalu zastavil. Innominate vše napjatě sledoval, ale netroufal si jít ještě blíže. Né že by to byl nějaký strašpitel, ale nebyl to žádný bojovník zvyklý útočit z první linie. A hlavně se ho to jaksi ani netýkalo, byl jen zvědav, o co tomu šamanovy jde. Viděl světelný záblesk, který vyletěl od šamanových rukou směrem k ústí jeskyně. Co ovšem neviděl, zda lighting bolt trefil svůj cíl. Z pohybů šamana ale rychle pochopil, že netrefil, neboť se hned v zápětí šaman rozběhl se svým mečem dřímajícím ve své paži k jeskyni. Po několika málo minutách, které vyplňovali ostré výkřiky a zvuky boje pronikající temnotou, neboť právě v ten okamžik se celý bělostný měsíc opět zahalil do závoje hustých a tmavých mraků, se rozhostilo nad okolím jeskyně mrazivé ticho. Innominate nevěděl, co se stalo. Nic neviděl a ať se snažil sebevíc naslouchat, nebylo mu to nic platné a musel se vydat vpřed. Tentokrát se již nemusel skrývat ve stínech, jelikož vše bylo ponořeno do naprosté tmy. Pomalu se blížil k jeskyni. Všude, ale opravdu všude byl cítit pach směsi potu a krve. Čím byl blíže k jeskyni, tím více byl vzduch nasáklý tímto pachem. Najednou málem o něco zakopl, bylo to pomalu vychladající tělo mrtvého kance, z jehož ran se ještě řinuly potůčky krve. Zastavil se a rozhlédl se po okolí. O několik metrů dál se na zemi povalovala další dvě mrtvá těla. A opět začínal pociťovat svou bezmoc a závist a touhu. Jeho tělem začala prostupovat bolest. Cítil, jako by mu po zátylku jezdila břitva a všechno ho sralo. Přesto to divoce vnímal. Musel. Zkrátka se to do něj usazovalo. Nevěděl najednou kde je, nicméně věděl že tam nepatří, jen cíjtil doteky nějaký ruky jak mu škrábe po vnitřní straně těla někde na břichu a u srdce, cíjtil jasně ty nehty o tu slizkou stěnu těla, krvavou a temnou.
Hej Innominate, co se to zas s tebou děje?!
Bylo v něm něco ze zabijáka, asi ten led na srdci, ta námraza, protože umírající a zabijáci
jsou na světě sami. Jak prašiví a zatoulaní psi. Innominatemu se svlékala duše, něžná a krutá, bílá a černá,
měl vrásky na čele, jak ho krčil a šklebil se, měl zátylek napjatý a zabořený až po uši, krvácely mu dásně. Na čele se mu perlí kapka potu. Cítil, jako kdyby ho temný stvůry, který vládnou temný magii vykosťovaly pomalu ale, jistě. Věděl, že to je konec, jemnej skluz do pekla.
I šaman pocítil něco divného za svými zády a proto se otočil. Chvíli pozoroval okolí, ale vzhledem k tomu, že nic nespatřil, otočil se zpět a vstoupil do tenat jeskyně.
Ano, ano, Innominate se stále svíjel a trpěl ukrutnou bolestí, která zžírala jeho duši a tělo. Chtělo se mu strašně křičet, aby si krapet ulevil, ale nebylo mu přáno. Z jeho úst nevyšel ani hlásek. Jeho hrdlo bylo nepřirozeně stažené, jakoby ho něco dusilo. Kapky potu, které se mu perlily na čele, začaly pomalu stékat po jeho bolestí zkřivené tváři, a přinesly slanou pachuť do jeho krvácejících dásní. V jeho neskutečně koulejících se očí byl vidět šílený zmatek a strach. Strach? Ano, strach a úplná bezmocnost ovládat své tělo a mysl. Oči, stejně tak jako jeho dásně se začali podlévat krví. Z jeho úst mu začala linout pěna, rudá od krve a slaná od potu. Byl to nehezký pohled, na jeho zuboženou třesoucí se postavu, nemožnou udělat jakýkoliv pohyb. Celé jeho tělo se zmítalo v jakési křeči, všude mu nabíhaly žíly, které společně s jeho napnutými svaly hrozily, že každou chvíli explodují a jeho tělo se rozpadne kusy. Mrazivé ticho násobilo jeho bolest, která se stále, ale velmi pomalu proměňovala ve smrt.
Věděl, že jeho tělo tančí tanec smrti. Stále to divoce vnímal, chtělo se mu zvracet. Byl jí tak nadosah, že cítil její závěv okolo sebe a chtěl se jí dotknout. Ano, vem si mě, vem. Ukonči mé trápení. V jeho mysli se mu pomalu, ale velmi barvitě a neskonale skutečně začal promítat střípek jeho života. Ale nebylo to nic krásného, ba naopak. Viděl velmi jasně a živě svůj kraj, kde žil. Bylo krásné slunné odpoledne, lehký vítr si pohrával s korunami stromů a jemně ohýbal jejich slabé větve. Slyšel jasně to malé praskání, ten zvuk dřeva. Byl to příjemný větřík v tom parném dnu. Jemný svit slunečních paprsků se prodíral korunami stromů, v jejich stínu se pásli ovce, pochutnávající si na šťavnaté trávě. Opar teplého vzduchu se vznášel nad celou krajinou a rozostřil mu tak pohled na jeho osadu kam směřoval. Jeho bosé nohy se brodily malým potůčkem, jehož vlnky přeskakovaly pře malé oblázky a třpytili se ve slunečním světle. Jeho voda byla čistá a průzračná, byl to zdroj pitné vody a měl lahodnou chuť. Byl to krásný den a nic nenasvědčovalo blížící se tragedii.
Lehkými rychlými kroky v příjemně chladící vodě se přibližoval ke své osadě, ke svému rodnému domovu, který nadevše miloval a ve kterém na něj čekali jeho rodiče. Těšil se na ně jako malé dítě. Sálající slunce pražilo a oslňovalo jeho tvář, takže pořádně neviděl, ale cítil něco divného. Na chvíli se zastavil a přemýšlel, co mu ten zápach připomíná. Trvalo to jen nepatnou chvíli, než si byl stoprocentně jistý, že cítí kouř a vůni hořícího dřeva. Bylo mu to divné, kdo by v tomto horku, v tak parných dnech které sužovali jeho kraj již třetí den rozdělával oheň. Zmocnil se ho pocit nejistoty a přidal do kroku. Nedbaje bolesti ostrých a špičatých oblázků, které se mu zabodávali do chodidel, proměnila se jeho chůze v běh. Čím dál více a zřetelněji cítil vůní ohně a smrad spáleného masa. Neustále zvyšoval rychlost, s jakou se blížil ke svému domovu. Když doběhl do míst, kde kdysi bývali hradby jejich malé osady, nemohl uvěřit svým očím, do kterých se mu pomalu začali vhánět nejprve malé a později velké slané slzy. Poprvé v životě se rozplakal. Jeho malá osada byla jedno velké spáleniště, z trosek domů se valil dým, všude popel a prach. K neúnavně otravnému slunečnímu žáru se navíc přidalo sálající horko ze žhnoucích úlomků nyní již trosek domů. Nééé, to nemůže býti pravda, né, né né. Innominateho se zmocňovala úzkost a žal. Pozvedl hlavu a pohled do míst, kde se nacházel jeho rodný dům. Stál tam skoro nedotčený ohněm, rozběhl se k němu. Otevřel dveře a rychlými pohyby očí se rozhlížel po místnosti. Chvíli to trvalo, než jeho oči přivykly tmavějšímu prostředí, navíc mu stále slzely oči a na tváři se mu dělaly tmavé šmouhy od slz a popela. Jeho zrak spočinul na dvou zkrvavených postavách, které ležely vedle sebe a studené podlaze. Byl si naprosto jistý, ale přesto tomu stále odmítal uvěřit, že to jsou jeho rodiče. Jejich těla byla zohavená, nesoucí stopy krutého násilí. Z jejich strnulých tváří se dala poznat bolest a šok, který museli prožívat v okamžiku tak kruté smrti. Innominate pomalu došel k oběma tělům a při pohledu na ně se mu podlomila kolena. Nebyl schopen jediného slova nebo pohybu. Nepřítomným výrazem ve tváři upřeně sledoval své mrtvé rodiče a jeho srdcem projela ostrá bolest, náhle si uvědomil, kdo to vše udělal, kdo má jeho rodiče na svědomí. Byl to on sám. Byl to INNOMINATE.
Název: Hledání ztracené pravdy
Kapitola I.
Zrození něčeho co nikdo neví čeho
Zlověstně zatažená temná noční obloha klenoucí se nad celým Ashenvalským lesem, jakoby varovala před něčím tak děsivým, že i měsíc s hvězdama raději od země odvrátil zrak a skryl se do mraků. Stejně tak i zvěř prozřetelně zalezla do bezpečí svých nor a skrýší ve stínných křovinách, aby se ukryla nejen před tím zlem, které vycítila jak se pomalu, ale neodvratně a nezadržitelně přibližovalo, ale i před drobnými kapkami vlahého letního deště, který s tichounkým bubnováním dopadal na vyšlapané lesní cestičky, tříštil se o stébla trav a stékal po listech stromů tak, jak mu velila zemská přitažlivost. V lese jindy plném všemožné změti zvuků, dnes zavládlo až mrazivé ticho, při kterém tuhla krev v žilách a chlupy se ježily na těle. Tuto noc si žádný z tvorů, obývající tento za jiných okolností překrásný, mnoha druhy stromů hustě prorostlý les, nemohl být jistý tím, že v bezpečí přečká tuto neobvyklou noc a dožije se zítřejšího rána. O zamhouření oka nemohla být ani řeč, protože spánek by přinesl jistou smrt a následnou neodkladnou cestu na onen svět, proto byli všichni ve střehu a napětí bylo cítit až metr hluboko pod zemí, kde se neklidně svíjeli podzemní červi a drobní hlodavci spoléhající se na bezpečí svého domova, který zatím pokaždé každé pohromě odolal. Nikdo z nich však nemá tušení, s čím můžou třeba už za malou chvíli přijít do styku a co jim může snadno zlámat jejich jakkoli pevný vaz. Čas se pomalu líně vlekl, všichni už byli tím neustálým čekáním na tu neznámou, ale mimořádnou událost, otupělí, když v tom nejméně očekávaném momentě se to stalo.
Obloha černá jako saze se pojednou na jednom jediném místě začala rozestupovat, rozplývat a proudy měsíčního svitu se počínaly střemhlav sebevražedně vrhat skrz větve stromů k zemi. Přestože to veškerou zvěř silně znepokojilo, ti nejodvážnější opovážliví odvážlivci neodolali pokušení zvědavosti a pomalu a tiše se krůček po krůčku přibližovali k místu, které nyní jako jediné osvětlovala zář měsíce velebícího si v bezpečí třpytivě stříbřité mlhoviny vysoko nad zemí. Nepoučitelní zvědavci, kteří se už přiblížili dostatečně blízko však najednou strnuli jako zmrazení a instinktivně na chvíli zatajili dech, protože postřehli, že se v měsíčních paprscích něco pohybuje. Na tu dálku přesně nikdo nedokázal rozpoznat a určit co to něco hýbající se může být a k tomu se přiblížit zase nikdo, kdo měl alespoň minimální pud sebezáchovy, neměl tolik odvahy, tak tam všichni jen tak stáli a čekali, zatímco pohyb, který musel bezpochyby patřit nějakému živému tvoru, neustával, ba naopak, se k němu brzy přidaly i ani né zvířecí, ani né lidské, zvuky. To už odradilo i ty nejotrlejší a nejodvážnější zvědavce a tak se vše co mohlo, co nejrychleji a co nejdále vzdálilo od toho něčeho zcela nového, co si odnikud našlo cestu do posvátného Ashenvalského lesa, přestože tu o to nikdo nestál.
Bylo to ráno jako každé jiné, jakoby se v noci vůbec nic nestalo, jakoby tam někde nebylo něco, co nikdo neví co. Obloha byla jasná, slunce každým okamžikem hřálo víc a víc a les byl opět plný zvuků a pohybu zvířat. Zkrátka život se zase vrátil do svých zaběhaných kolejí. Jen jednomu místu v lese se všichni tak nějak mimovděk instinktivně pro jistotu, pod tíhou včerejších událostí, vyhýbali. Všichni ti, kterým byl les domovem. To ale neplatilo pro skupinku lidských průzkumníků, kteří na příkaz velitele nedaleké strážní věže, vyšli do lesa ulovit nějaké to zvíře pro maso, najít jakékoliv ovoce, které by jim zajistilo pestřejší jídelníček a pokusit se objevit pitný pramen s chutnou čerstvou vodou, aby si už žaludek nemuseli kazit tou zkalenou, zvětralou a vyčpělou břečkou, kterou jim skýtá studna pět mil od jejich základny. Pětice lidí si prosekávala cestu skrz hustý Ashenvalský porost a lamentovala nad tímto zbytečným, namáhavým a rozmařilým rozkazem jejich velitele. Všichni byli utkvěle přesvědčeni o tom, že tu nemůžou absolutně nic najít. Jistě by za jiných okolností měli pravdu, pokud by je náhoda nenasměrovala k místu, které včera narušilo doposud poklidný vnitřní chod a život lesa. Čím víc se k tomu místu blížili, tím odpudivější zápach všichni pociťovali a tím větší chuť to měli otočit a veliteli nahlásit, že ačkoli prohledali značnou část lesa, nic nenašli. Zároveň je však vpřed hnala naděje a touha po tom ochutnat už konečně něco jiného, než každodenní polévky z kořínků jim zcela neznámých druhů zeleniny. Proto pokračovali dále a dále, až přeťali poslední větev zakrývající místo včerejší podivné údálosti, které žádné zvíře lesa nedokázalo porozumět. Zápach zde byl již nesnesitelný a tak si všichni jednotně zakryli nos rukávem levé ruky, aby zmírnili sílu smradu, z kterého se jim již delší chvíli zvedal žaludek. To co před sebou však spatřili, je všechny do jednoho ohromilo natolik, že zůstali stát jako zkoprnělí, neschopní slova, s vytřeštěnýma očima na to, co na ně ze země stejně tak udiveně upřelo své krvavé, plamenné, divoké, surové a nelidské zraky.
Čeho byla zvěř Ashenvalského lesa v onu podivuhodnou noc svědkem? Co nalezla průzkumná jednotka z nedaleké strážní věže? Z čeho pocházel ten nesnesitelný zápach? Jak bude příběh pokračovat? To ať už si každý domyslí sám, mě už nic nenapadá.
